Výstaviště potřetí

Sled událostí v detailech není úplně přesný - byl to takový šrumec, že sama nevím, jak se to všechno vlastně seběhlo.... Začátkem prosince mi chovatelka Andílka Kačka napsala stručný mail:
Ahojky, tak jsem s Bellou přihlášená na DUO CACIB Brno ve dnech 6.2. a 7.2. 2016. Tak jestli se chceš také přihlásit s Krticí, hlásila jsem se přes DOGOFFICE . Je to velmi jednoduché.
Takže pokud to půjde, přespala bych u vás :o))
Na což jsem jí odepsala ještě stručněji, že přespání není problém a z výstavy nic nebude, páč Anděl bude asi hárat.
Nicméně po další komunikaci jsem se rozhodla, že tam s tou Kačkou stejně půjdu a když bude Anděl hárat, tak ji nechám doma, a když ne, tak na socializaci taky dobrý. Mezinárodní výstava, tedy psů jak čoklů, to bude bezva výchovná příležitost. Takže když už tam budu strašit den dva, tak ji teda taky přihlásím..... pro tu srandu, ne? Je to zkušenost, a jestli se tam má jen socializovat, nebo se taky na 3 minuty proběhnout v kruhu.... co už.
Navíc Kačka to od začátku brala taky jen jako zkušenou: "Hele šanci stejně nemáte, Australani s ocasem se rozhodčím nelíběj."
On totiž, pokud to nevíte, původní standard je bez ocasu. Andílkova maminka třeba ocas nemá. Oni pak se jinak pohybují, ten pohyb je takový ladnější, no prostě jiný. Čili bezocasí jsou preferovaní.
Čili bez šance, žádnej stres.
Ukázalo se, že přihlášení přes Dogoffice až tak jednoduché nebude, neboť mám vrozenou averzi vůči formulářům. Navíc co tak asi člověk vyplní do políčka "Chovatelská stanice", když žádnou nemá? A políčko je označené hvězdičkou, čili povinné? Aha??
Takže proběhla skype komunikace s Kačkou, ve které mi mj. vysvětlila, že chovatelská stanice je samozřejmě JEJÍ, odkud pochází Krtek. Následně jsem jí volala ještě asi dvakrát, protože mám tu vrozenou averzi. Pak jsem potřebovala ještě něco, ale to už mi bylo tak trapné, že jsem raději zavolala tátovi.
"Hele vyplňuju tady formulář na tu výstavu v únoru, jedete, ne?"
"Výstavu? Jakou? V Brně? DUO CACIB? No to nevím.... a kdy to je? No.... já nevím, s kým bysme tam asi tak jeli..... Naši psi už všechno mají....."
No to je jasný, do těchto výšin v životě ani nenakouknu.
"A do kdy je uzávěrka?"
"Do téhle neděle." Je pátek.
"Hm, tak my to ještě promyslíme, ale asi z toho nic nebude. A ty jedeš?"
"No, tak pro tu srandu, že jo, a Krtek aspoň pozná i jiný psy."

Do neděle jsem se horko těžko prokousala formulářem, přiložila všechny dokumenty, co po mě chtěli, když tu jsem si všimla, že se má přiložit i potvrzení o zaplacení výstavního poplatku.
Tož ale když to dnes pošlu převodem, tak datum splatnosti bude až v pondělí. Po uzávěrce.
Takže děcka nic, na výstavu nejdem, to fakt nestíhám.

Co druhá uzávěrka pro lemply? O stovku dražší, samozřejmě. Jéžiši..... Anděli..... tak je to znamení, že se na to mám vyprdnout, nebo do toho jít, jako správný Býk?
Jednou už jsem řekla, že jdem, tak jdem. Devět stovek mě za tu srandu stojí. Ale jen na jeden den, v žádném případě na oba - ono i se srandou ocaď pocaď!

Po pár dnech volám tátovi a z toho nakonec vypadne, že se na druhou uzávěrku taky přihlásili, na oba dny, pokaždé s jiným psem. Super, slezinka se začíná rýsovat: uvidím Kačku, tátu, Janu, těmto zafandím, a Krtek se při té příležitosti trošku zasocializuje, hlavním úspěchem bude, když nikoho při svém majetnictví nesežere.
A že tam budem taky šaškovat? No tak zašaškujem, poděkujem za razítko do PP, zaplatíme škody a pojedem dom.

Život jde dál, výstava v nedohlednu, občas před někým utrousím, že jsem se přihlásila. Tím to hasne.
------------------------------------------
Asi v polovině ledna si začínáme častěji volat s tátou, občas si telefon vezme Jana, a oba mi dávají cenné rady k vystavování. Začínám marginálně nervovatět.
Anděl má furt problémy s tím, že si hlídá mě i moje věci a vyjíždí po ostatních psech. Proto se během jednoho telefonátu ptám opatrně Jany, jestli při tom vystavování může být na vodítku.
"Musí Kačenko, MUSÍ!!!!"
Hurá!!!! padá mi balvan ze srdce. Super, to zvládnem. Tátu očividně těší, že mi může radit, tak se v mailu podělím s Kačkou o svou radost: "Myslím, že je táta moc rád, že jdu tak trochu v jeho šlépějích :)"
Ovšem Kačka umí zpražit i po mailu: "No myslím si, že bude táta zklamanej, protože v jeho šlépějích co se výstav týká určitě nepůjdeš ☺."

Vyletím jak čertík z krabičky: "No to se mu to vyhrávají medaile a poháry, když čechohoráků je v republice maximálně padesát a z toho táta má pětinu!!!!"
Ale hned následující věta v Katčině mailu mě okamžitě probere ze spravedlivého hněvu a já zbystřím: "Já ještě s Bellou ani nezačala, nyní poprvé hárá a tak má úplně vymetýno."
Heh?????
O čem to mluví? S čím jako ještě nezačala? Volám jí, že tomu mailu nerozumím.
"No přece připravovat ji na vystavování jsem ještě nezačala!!!!!"

Heh????

Význam tohoto sdělení si musím nechat uležet. Takže až po pár dnech (tedy po půlce ledna) se opatrně podívám na nějaké to videjko na YouTube.
Lovím z paměti rady, které nám dala profesionální handlerka na letním výcvikovém táboře a vybavuji si jen, že jsem vůbec nechápala, proč se z toho dělá takový šaškec a že tohohle se tedy rozhodně v životě nezúčastním. Ale něco konkrétního.... jo, vlastně jo. Linda mi stále říkala, že Anděl cválá, ale správně že by měla klusat. A že v ten moment jsem jakékoliv byť vzdáleně hypotetické úvahy o budoucím vystavování definitivně zavrhla, páč rozdíl mezi klusem a cvalem, jako sorry, to fakt nevím.
Jo a taky že existuje něco jako výstavní vodítko....

Čilá telefonická komunikace s tátou pokračuje a já pomalu nenápadně vyzvídám:
"Hele, to výstavní vodítko, to si mám někde koupit?"
"Jo, to si koupíš v tu sobotu, jak tam budeš s Andělem na čumendu. A ještě budeš potřebovat....... to ti půjčíme....... a taky...... a ještě....."
Ty vole.
"Hele, a rozhodně doporučuju, v tu sobotu, aby ses šla podívat na toho rozhodčího, co vás bude posuzovat - jakou má rutinu, podává ruku, nebo ne, jestli...... a jestli má ve zvyku..... a taky jestli ...... To jsou všechno takový drobnosti, který člověka dokážou rozhodit."

Tak vážení já jsem rozhozená už teď.

Telefonáty s tátou a Janou jsou čím dál delší a cenné rady a postřehy vystavovatelů-harcovníků se hromadí.
Ty vago tady je něco děsně špatně.
---------------------------------------------------
Na cvičáku se jedno úterý opatrně zeptám trenérky:
"Jani, dělá tady někdo vystavování?"
"Ne."

Tak to jo.

"Ale já jsem jednou a taky naposledy svoji Viginu byla vystavovat, tak něco ti můžu ukázat."
Jupí !!!!
"Ovšem blbý je, že letos zakázali pamlsky."
Fuck.

Vsuvka pro nekynology: Pamlsky jsou při výcviku naprosto zásadní. Bez pamlsků ani kuře nehrabe, natož aby vás pes poslechl nebo se nedejbože něco naučil.
"No a jak to teda uděláme?"
"No něco zkusíme a budeš to muset v čase co ti zbývá, dopilovat, abys ty pamlsky co nejvíc odbourala a ona se postavila i bez nich."
Paráda. Teorie moc pěkná.

Takže v pátek 29. 1. máme individuální lekci ve vystavování. Naštěstí princip Anděl už dávno zná (v pozitivní motivaci je to cvik související s kontrolou ohledně jídla, tzv. It's your choice. Položíte před psa jídlo a on ho smí sníst až na povel. Je to výborný nástroj pro situace, kdy z jakéhokoliv důvodu potřebujete udržet psa v klidu, např. u veterináře. Pes prostě sedí/stojí/leží a čumí na pamlsek a vy si s ním děláte, co chcete. V případě výstavního postoje mu manipulujete s nohama a ocasem jak potřebujete.), takže trik fungoval dokonale. Měly jsme obě ohromnu radost, protože to znamenalo, že odbourání pamlsku bude trvat kratší dobu, než jsem původně myslela. Další krok tedy spočíval v tom, že místo položení pamlsku na zem jen udělám gesto na zem, ona zamrzne a já jí ty nohy srovnám. Také je potřeba to postupně trénovat v různých prostředích, s rušivými elementy. Do příští neděle sice termín šibeniční, ale naděje byla.

Naděje mě definitivně opustila ve chvíli, kdy jsem zkusila gesto na zem a Andílek si lehla..... Povel na Lehni je totiž dlaní k zemi.
Zpětně musím říct, že toto byl asi právě ten moment, kdy jsem si řekla, že to prostě celé nechám osudu. Andílek se nechala nastavit a držela bez hnutí nejen doma, ale i v Brně na Svoboďáku, mezi holubama, tramvajema, venku před psími kamarády od sousedů.... Pokud nebudu moct používat pamlsky, jsem prostě debil, co podcenil přípravu a nějak to prostě dopadne.

V ten samý pátek se vidím se svými studenty, Katkou a Pavlem, oba mají psa a Pavel taky vystavoval. Katka se s šibalským úsměvem ptá:
"Tak co, už trénuješ?"
"Noooo....."
"To my trénovali, na videa na YouTube jsme se dívali,......."
Dýchej, Kačí, dýchej.

Večer přijíždí Kačka s Bellou, Andílek i Bella jsou štěstím bez sebe, skáčou všude a po sobě a koušou se a jsou v sedmém nebi.
Tohle chtějí všichni psi. To jejich páníčkové jsou praštění a tahají je po všech čertech.

V sobotu jsem ještě vcelku ok, zatím jedu provádět rekognoskaci terénu. A připravit Krtka na to, že a) bude celý den na vodítku, b) bude celý den mezi psy, aniž by si s nima mohla hrát. Andílkova potřeba bránit moje i Katčiny věci mě neskutečně vyčerpá už asi po hodině, opět se modlím, ať to v neděli zvládnem hlavně aniž by způsobila skandál.
Jdu se podívat na naši zítřejší rozhodčí. Mno...... srdce mi opět padá do suterénu..... Paní je děsně komisní, neusměje se, panebože..... A ty vystavovatelky !!!!!! Ježišmarjá, jsem v háji !!!! Takový krásný oblečení, sukýnky, botičky, jak na pracovní pohovor!
Okamžitě přehodnocuji své rozhodnutí jít v džínách.
Okamžitě přemýšlím, v čem tedy půjdu, když se do ničeho jiného nevejdu.
Okamžitě si vybavuji, jak mi kamarádka tuhle u kafe - když to ještě byla sranda - připomněla film Jáchyme, hoď ho do stroje! , jak tam ta paní vystavovala v kimonu.... Ty vole ani kimono nemám! Jsem v řiti.

Střídavě se chodím dívat na Retrievry, kde vystavuje Kačka, pak za tátou do jiného pavilonu, chodím sem a tam, aby si Krtek zvykal... jsem vyšťavená.... Bože, ať už je po všem.... a hlavně ať už je po zítřku....

Ještě mám za úkol obhlídnout, jak se vlastně vystavuje, Kačka říká, ať se jdu podívat na Australany, co vystavují dnes. Ani náhodou, víc už se stresovat nehodlám.
Je to únavné, nejsem schopna se na nic soustředit, jak to probíhá v kruhu.... něco podvědomě pochytím...... Ale pozor: nejdůležitějším postřehem je, že pamlsky suverénně používají všichni! Super!! Tak to zvládnem!!!
Jedinou další věcí, co jsem si všimla, bylo, že jak se běhá úplně na závěr v kruhu, tak rozhodčí mávne rukou a přeuspořádá vystavovatele v běhu do pořadí podle umístění. Lidi pak začnou tleskat jako že blahopřejí těm prvním třem.

Táta s Janou mi pomohli koupit výstavní vodítko a držátko na soutěžní číslo, jsem tedy plně vybavena.
A naprosto nepřipravena....

Odpoledne mi ještě Kačka přikáže, ať jí s Krtkem ukážu výstavní postoj. Bez pamlsku to jde špatně, ale co je horší.... Kačka k mému úžasu křičí, že ji stavím úplně blbě !!!!
Ale takhle jsem to viděla na videích i na té výstavě a vůbec !!!! A taky Linda nás to tak učila !!!!
"Ale vždyť se podívej, ona se staví naprosto krásně ÚPLNĚ SAMA! Ona to má v sobě !!!! Zkus se s ní otočit a zastav ji!"
Opravdu.... Anděl se přirozeně staví do téměř výstavní pozice. Jen si musím pohlídat detaily a ty eventuelně napravit.
Trochu se uklidním.
Ještě si zkusíme výstavní běhání. To jsem totiž zasklila úplně: běhat přece umí...?
"Musíš rychleji! Australani se posuzují v rychlosti, jen tak vynikne jejich pohyb!"
Šmarjá panno, zlatý agility !!!! Tam aspoň člověk ví, že běží od překážky k překážce, ale tohle šaškování v klusu.... zrychlím a Anděl zareaguje tak, že začne skákat.... No výborně.
Nic, nechám toho, ještě to zkusím ráno v kruhu před vystavováním a děj se vůle páně.
----------------------------------------------
Ráno si zkouším bílé kalhoty, super, do jedněch se vlezu a hlavně jsou úžasně pérovací, takže si v nich i dřepnu (při stavění psa do výstavní pozice).
Je to nakonec super zpráva: když už se totálně ztrapním, tak aspoň při tom budu za kočku. Červená halenka, botičky i náušnice - červená je moje barva, a jak říká Serena Williams:
"I look good, I feel good."

Vyrážíme, snad mám všechno.... včera jsem se ještě z Lipůvky vracela pro očkovací průkaz. Pár desítek metrů od domu Káča zařve: "Zastav !!! Nemám vestu !!!! Nemám kapsy !!!! Nemůžu jet bez kapes !!!!"
No jasně - Kačka na nějaké zákazy kašlala od začátku a jak jsem viděla, ostatní taky pamlskovali.
Jak se Kačka vrací zpět do auta, já v deliriu (kvůli sousedovým pávům jsem byla od 5 ráno vzhůru) v duchu procházím vzhled těch úžasných bílých kalhot, co mám na sobě.
Odjistím ruční brzu, zařadím D, šlápnu na plyn a uvědomuji si, že na těch kalhotách nemám kapsy.

"Kačí já na těch kalhotách nemám kapsy."
"NEMÁŠ NA NICH KAPSY???"
"Zvládneme to bez pamlsků."
"ZVLÁDNETE TO BEZ PAMLSKŮ???"
"NO BUDEME MUSET !!!!!!!!!!"

Zhruba v 9,15 jsme v mém pavilonu, začíná se v 9,30. Včera Kačka říkala, že nejdřív jdou všichni psi. Tak jsem trvala na tom, že vyrážíme brzo.
Teď jsme tu a vypadá to, že hned tak nepůjdem.
Jak to?
Jsem zmatená jak lesní včela, Kačka odešla, zjišťuju od ostatních, co se děje a co se bude dít a kdy a co a jak. Matka s dcerou vedle mě jsou tu taky poprvé. Během řeči z nich vypadne, že vůbec netušily, že existují i Australani s ocasem.
Panebože Kačí, tak těch už se radši na nic neptej.
Postupně mi to dochází..... Nejdřív jdou všichni PSI, ne PSI !!!!!! Jsem debil...... Samci ve všech třídách, ne všichni zúčastnění. Myslela jsem, že nejdřív bude nějaká úvodní promenáda všech.... Panebože jsem magor.
Takže to znamená, že jdu na řadu asi tak za dvě hodiny.....

Zničehonic je tu Kačka s Bellou, Andílek se může pomátnout - jak ráda by si hrála !!!! Já vím, broučku, nejraději bys byla doma na zahradě nebo v lese a řádila s kamoškou..... Slibuju, že jak přijedeme, tak vás necháme vyřádit se do sytosti !!
Kačka mi přikáže, ať se s Andělem proběhnu v kruhu, na koberci.
"Rychleji!!!"
Zrychlím. Okamžitě jsem zpocená, panebože tak jsem na agiliťáckým parkouru nebo co???!!!!
Kouknu na Kačku, ta zdálky vehementně kroutí hlavou.
"Co je???"
"Cválá, musí klusat !!!"
Grrrrrrr..... !!!!!!!!
"Skáče, nesmí skákat !!!"
Bože....

Prdim na to, nějak to dopadne.
Kačka odchází do svého pavilonu.

Čekám, až přijdu na řadu, je to nekonečné.... kolem nás stále chodí lidé, i návštěvníci bez psů, s dětmi... každou chvíli si Andílka někdo fotí - děti na mobily, je to roztomilé. Stále čekám a snažím se pochytit, co dělat, až budu v kruhu. Ale nechci se nervovat ještě víc... v kruhu se prostě budu dívat po ostatních a dělat to samé, co oni. To zvládnu.
Najednou si periferním zrakem všimnu, že si nás fotí nějaký fousatý brýlatý......
"Jé, tati !!!! Ahoj !!!!!"
Bohužel bude vystavovat zhruba ve stejnou dobu, co já, takže na jeho podporu a napovídání spoléhat nemůžu. Ale začíná mi to být vše tak nějak jedno....už chci hlavně domů....
Jdeme ven, táta si zakouří. Pak odejde a mě osloví pán, co se utábořil kousek od nás. Už před tím jsem si všimla, že má moc krásné boty.
"Jste tu poprvé?"
"Ano." Určitě jsem mu řekla ještě něco, ale už si nepamatuju, co.
"Je moc hezká."
"Tlustá!"
"Tlustá? Tak v tom případě jsme my přijeli s parním válcem!" Smějeme se.
A pak povídá: "Tahle rozhodčí má ráda Australany s ocasem."
Tu mé srdce mírně zaplesá.
Pán pokračuje: "Ona je z Finska, a tam je přísný zákaz kupírování ocasů, oni jsou na to hákliví a tak se jim spíš líbí Australani s ocasem."
Tož to je mírně dobrá zpráva, to by nám mohla paní rozhodčí dát pár bodíků navíc. Ačkoliv.... na umístění stejně nemáme, jak mě opakovaně ujistila Kačka a jaké bodíky? Potřebuju hlavně to razítko kvůli uchovnění. Takže zpátky na zem, Kačí.
Popřejeme si hodně štěstí, pán mě stejně jako všichni ostatní ujišťuje, že vlastně o nic nejde. Jdeme dovnitř.
Jsem mimo, jen tupě čekám až přijdu na řadu, jsem tu sama a celá nesvá, abych nepropásla svoji skupinu.

"Ahoj Kačí !!!!!" Andílek skáče radostí, to je naše trenérka Jana !!!! Jani, já tě tak ráda vidím !!!!! Jsi hodná, že ses přišla podívat !!!!
Už se nachyluje můj čas, tak jdeme ke kruhu. Jana ještě stručně a upřímně zhodnotí naši rozhodčí:
"Taková čarodejnice!!!"
Podívám se na Janu a poděkuju za vyjádřenou soustrast.

To bude dobrý, koukej na ostatní a dělej co oni. Stavíme se při vstupu do kruhu a mě až teď, terpve TEĎ dojde to, co jsem latentně věděla od chvíle, kdy jsem přišla. Kolikrát jsem se dívala na pořadí, ve kterém nastupujeme???!!!! Desetkrát???? Vůbec mi to nedocvaklo. Panebože já jsem debil.
JDU NA ŘADU JAKO PRVNÍ !!!!!! Takže se VŮBEC nebudu moct dívat, co dělají ostatní !!!!! Doprdelefix.....

Slečna organizátorka dává pokyn a my vbíháme do kruhu, stavíme se do řady. Tak a je to tady. Kolem plno lidí, desítky párů očí. Ostatní staví svoje feny do výstavní pozice, já se snažím taky. Panebože. Prostě Anděla postavím a hotovo. Jenže rozhodčí je na konci, jde hrozně pomalu .... to Anděl do té doby nevydrží !!!!
Snažím se ji mít v pozici, ale najednou si všimne, že za mnou vně kruhu se něco děje. A je to v pytli. Anděl dělá tanečky, nemůžu ji srovnat. Zkouším všechny možné dogdancingové triky, abych jí vrátila soustředěnost. Nakonec se mi podaří ji srovnat, ufff. Rozhodčí jde zpět k nám. Koukám se za ní na druhý konec kruhu a vidím jak na mě mává blondýna..... Vilmo !!!!
A vedle ní vysmátý Radek !!!! No to snad ne... co ti tady dělají? Ježiš jak ráda je vidím....!! Rozhodčí je zpět u nás, Anděl vydržela.
Fuck.
Já Andělovi při té hromadné ukázce NENAROVNALA OCAS!!!!! Do pr..... to se tak dělá - čumák dopředu a mírně nahoru, ocas do délky, aby krásně vynikla linie zad. No tak to jsem podělala. Ale neva, při individuálním předvádění na to nezapomenu. Rozhodčí dává pokyn, ať běžíme dokola.
V této chvíli už jsem vplouvala do transu, nevím, co se dělo - ne přesně. Časovou posloupnost taky nevím, byla jsem mimo.
Běžím první, SNAD dostatečně rychle, Anděl SNAD kluše.
Při tom běhu si matně uvědomuju, že mi pravá ruka ladně povlává ve vzduchu vedle těla. Hlavou mi bleskne, že vypadám buď jako děsně profesionální handlerka, nebo jako děsná p..a.

Dobíháme kolečko a zastavujeme.
Rozhodčí jde ke stolu a dává povel, ať jdu za ní: následuje podrobná prohlídka.

Prohmatala si ji, podívala na zuby, atd. už nevím.... najděte si na netu, jak probíhá prohlídka na výstavě - já si to nepamatuju. Nastavila jsem Anděla tak, jak jsem myslela, že by měla stát, a čekala. Vše zcela bez pamlsků; ani jsem se jí nedotkla. Ostatní vystavovatelky svým fenkám rovnaly všechny nohy do pozice, ale já s Andílkem nijak nemanipulovala. Jak jsem ji dovedla na určené místo, tam se postavila a stála. Já naprosto nekontrolovala, JAK stojí. Nemůžu vám říct, na co jsem myslela, co jsem cítila, pokud vůbec něco.... Prostě jsme stály, Anděl jak socha, perfektní.
Narovnala jsem jí ocas, ruku - bez pamlsku - jí dala před čumák a čekala, až to skončí. Byla jsem naprosto vyrovnaná a věděla, že vůbec o nic nejde.

Rozhodčí diktuje posudek, a pak poděkuje. Já jí taky poděkuju a rozhlížím se po někom, kdo mi řekne, co mám dělat.....
Nikdo nic neříká. Nikdo nic nedělá. Tak se otočím na slečnu, co je na řadě za námi a ptám se:
"Co mám dělat?"
"Nevím."
Ok.
Nakonec se slituje: "Už vám poděkovala?"
"Ano."
"Tak jděte na konec."
"Aha, děkuju."

Jdu na konec fronty. Tím to pro nás skončilo, je po všem. Téměř. Ještě tu musíme vydržet, než prohlídne ostatní, je nás celkem devět. Mělo by se stát ve výstavním postoji, ale já už si nepamatuju, co jsme dělaly.
V jednu chvíli, možná právě v tuto, už fakt nevím, jsem si přede mnou všimla Denisy, která organizovala výše zmíněný letní výcvikový tábor. Ona sama se vystavování věnuje přes 10 let, také pořádá kurzy a semináře ve vystavování. Radostně ji pozdravím, ona taky se smíchem povídá, že jsem jí byla nějaká povědomá. Mám radost, že ji vidím.
Druhá slečna už má po prohlídce, jde za námi na konec.
"Děkuju moc za rady, jsem tu poprvé a jsem nervozní, nevím, co mám dělat."
"To je dobrý, není zač."
Po chvíli:
"Ale pro příště, aby se Vám ostatní nesmáli: u Australanů se ocas nezvedá. Není to žádný labrador nebo ovčák. Ocas má hezky viset dolů."
Je to ledová sprcha, ale je mi to jedno, zasměju se a povídám: "No tak aspoň jsme tu pobavili půlku Brna!"

Najednou se napravo kousek ode mě objevuje Vilma s Radkem a ten se dychtivě ptá:
"Tak co, Katko, kouká z toho nějaké umístění ?!!"
Radek, vášnivý sportovec, soutěživý typ..... Radku já nejsem jako ty.... já chci jen to razítko....
"Asi těžko - právě jsem zjistila, že jsem udělala chybu, zvedla jsem jí ocas, prý se to nedělá, tak určitě ne !!!!"

Všichni už jsou prohlídnuti, následuje závěrečné kolečko. Běžíme, tedy klušeme, že ano. Jsem v transu. Chci domů, chci kafe.
Periferně vidím, jak rozhodčí mávne rukou a přede mě přebíhá slečna s takovou malou Australankou a lidi začínají tleskat. Hurá! Lidi tleskají, to znamená, že je konec!!!! Je po všem!!!! Začnu se široce usmívat, běžíme zpátky na začátek kruhu a lidi tleskají a to znamená konec a když je přede mnou jeden člověk ty vole a lidi tleskají tak to znamená ty vole dobíháme na začátek a tam jsou na zemi čísla 1, 2, 3 a my pomalu zastavujem a rozhodčí zřetelně ukazuje na slečnu přede mnou a nahlas hlásí "ONE!!", vzápětí zapichuje prst do vzduchu přede mnou a řve "TWO!!" a na slečnu co mi radila za mnou "THREE!!" a ty vole ANDĚLI MY JSME DRUHÝ !!!!!! DRUHÝ !!!!!! TO NENÍ MOŽNÝ !!!!! Lidi tleskají a všechno kolem víří a já nevím, jestli mám brečet nebo se smát, tak gratuluju holkám po obou stranách a pak je konec a běžíme ven z kruhu..... U baťohu se vrhám na Andílka, je naprosto geniální !!!!! Holčička moje, ona to zvládla naprosto dokonale, stokrát líp
než já !!!!!
Volám mamce, tátovi, Kačce, trenérce LIDI MY JSME DRUHÝ Z DEVÍTI !!!!!!

Za chvíli dorazí táta: "Máš už posudek?"
"Ne, ta slečna co nás organizovala povídala té slečně za mnou, že ho hned tak nedostaneme."
"No tak to půjdeš do kruhu ještě jednou !!!! Pokud ti totiž nedají hned posudek, tak to znamená, že jsi postoupila do dalšího posuzování..........."
To neeeeéééé !!! Už nechci !!!!!
Anděl už má normální vodítko, nikam nejdu, nee.
Najednou je tam Jana, pak nějaké jejich kamošky ze cvičáku, co se taky umístily a pak šly znova, plácáme tlacháme radostně jupí a najednou slečna organizátorka na mě mává "Do kruhu!! Honem!!" Jana urgentně: "Běž, jdeš do kruhu!!!!" Snažím se Andělovi servat obojek a narvat mu výstavní vodítko, jedno faux pas už stačilo..... Jana: "Hele já už bych radši běžela!!"

Běžíme, lidi tleskají, první a třetí už tam stojí, čeká se na nás, asi se hystericky-omluvně směju.... rozhodčí nám přijde potřást pravicí, omlouvám se: "Sorry, terribly sorry for the mess...." Rozhodčí se usměje: "No, no mess." Anděl je na humpoláckém vodítku, je to jako kdyby se adeptka na Miss narvala do skafandru.... ale je mi to jedno.

Jdu si pro posudek.
Táta: "Ukaž mi ho!" Jsem stále v raušoidním transu, druhé místo.....
"Hele, vždyť ty tady máš zaškrtnutý Res. CAC a Res. CACIB !!!"
"Ježiš tati to neva, hlavně, že jsme neudělaly ostudu a jsme druhé!!!"
"Ale počkej!!! To jsou tituly!!! To je skvělý výsledek!!!" A už pádí ven ze dveří ukázat to Janě. Seberu Andílka a jdu za nima. Táta se mi snaží vysvětlit, co ty tituly znamenají, ale upřímně.... jsem tak rozhozená, že sotva vnímám a vůbec nechápu.... ale zjevně je to velmi dobrý výsledek....
----------------------------------
Jdem si nechat zapsat výsledek do PP, setkáváme se s Kačkou, je po všem.
Pro tátu s Janou ne - ti jako jediní s čechohorákama zůstávají až do konce.
Jdeme ven, ostatní na cigárko, já s nima. Rozebíráme tenhle neuvěřitelně úspěšný výsadek: Kačka za oba dva dny získala s Bellou Výborně, táta s Janou s každým psem taky posbírali ocenění..... úspěch na všech frontách. Vzpomínáme, jaká to byla s Krtkem od začátku náhoda, atd atd.... a jak je Krtek úžasná, první mezinárodní výstava a hned takový úspěch, zvládly jsme to samy, profesionálním handlerkám navzdory.... Bella s Krtkem jsou v sedmém nebi - perou se, škádlí, hrají si.... V duchu jim povídám "Holky, už jedem domů, za odměnu se proběhnete po zahradě a můžete se zašpinit až za ušima - teď už jo!!!"
A najednou se slyším říkat, už nahlas: "A kdy je nějaká další výstava????"
A pak už jen smích.
----------------------------------
Děkuji VŠEM za podporu.
Děkuji paní rozhodčí Heikkinen-Lehkonen, která ví, že pěkný pes je stále pěkný, i když ho předvádí naprostý trotl.
Kačí, už jsem pochopila, že "jsme naprosto neměly šanci" proto, abych byla klidná.
Naštěstí Tvoje geniální Krtice to zvládla za nás za obě.